Tak dlouho jsem chtěla napsat
něco smysluplného, až tu nakonec není už víc jak měsíc nic :-) Ale já si před
koncem roku neprozřetelně přála, aby se mi všechny události, který ten rok
minulý přinesl, srovnaly natolik, abych mohla začít ten nový tak nějak s čistým
stolem. Akorát mi zas až tak úplně nedošlo, kolik toho ve skutečnosti bylo a ty
poslední dva měsíce roku byly opravdu nabité :-) Člověk by si měl dávat velký
pozor, co si přeje, by se mu to taky mohlo splnit :-) Ale jsem za to moc ráda a
i když jsem to samozřejmě odnesla občas i po fyzické stránce, tak si konečně
můžu být jistá, že ten největší a nejhorší bordel je už na cestě na skládku a
já už jen vymetám pavučiny z koutů :-)
Takže k tématu – dáváte si
předsevzetí? Já totiž ano, ne až tak často do nového roku, ale pokaždé jsem si
dávala nějaké do nového školního roku (já přestala studovat až ve 32, takže je
logické, že můj život byl tím školním harmonogramem utvářen docela dlouho a
stále mám problém s tím, že se v září nic neděje, ale naštěstí začnou
už brzy chodit do školy děti a bude to zpátky :-) ). Samozřejmě jsem nedodržela
nikdy nic. Říkám „samozřejmě“, protože podle mé zkušenosti to tak má většina
lidí a právě kvůli tomu si spousta z nich už žádná další předsevzetí
nedává. No a to je právě to, co není zrovna nejlepší. Jde totiž o to, že když
na předsevzetí rezignujeme, tak tím vlastně sdělujeme, že nic nečekáme a nic
nechceme, že pasivně čekáme, co se stane a že se nejspíš stane to, co loni,
takže nic. A „člověk je chudákem teprve, když už nic nechce“ napsal v jedné
svojí knize Remarque (nemysleli jste si, že vyváznete bez citátu, že ne :-) ).
Jenže většina z nás je, bohužel, přesně v tomto duchu vychovaných. „A
nechceš toho trochu moc?“ „Raději se moc netěš, ať nejsi zklamaná/ý.“ „Nemůžeš
mít všechno, co si zamaneš.“ „Všechno nejlepší a ať se ti splní aspoň něco, co
si přeješ.“ Atd.... A člověk si raděj nic moc nepřeje a je spíš připraven na tu
horší variantu a ejhle, ona zrovna ta horší varianta přijde. Což mu ovšem
potvrdí, že takhle to prostě chodí a že je potřeba to akceptovat (a přát si
příště ještě míň a připravit se na ještě horší eventualitu, když to tedy tak
krásně funguje).
No a to je začátek konce nebo spíš je to úplný konec,
pokud se ovšem nerozhodnete tuhle katastrofickou knihu zahodit a začít psát
něco úplně jiného, nějakou harlekýnku nebo tak něco :-) A začátek roku je na
zahazování špatných knih naprosto ideální příležitost. A jako vhodný abstrakt
vaší nové knihy mohou posloužit právě vaše předsevzetí. Ale aby vše fungovalo,
jak má, je potřeba dodržet pár věcí. Jestli jste někdy četli rozhovor s nějakým
spisovatelem, tak většina z nich vám řekne, že jakmile začnou psát, tak si
ty postavy začnou tak trochu žít svým vlastním životem a oni často ani dopředu
nevědí, kam je to za pár stránek dovede.
Takže pravidlo první – stačí vám
začátek. Nepotřebujete mít určený prostředek a konec, začátek stačí. Máte
pocit, že byste ve svém životě rádi něco změnili třeba co se týče zdravého
životního stylu? Tak zapomeňte na to, jak budete každý den běhat, zhubnete
deset kilo a budete jíst jen organické potraviny. Pro začátek bude úplně stačit,
když budete pravidelně jíst ty úžasné kapsle od Organic India, co vám už rok a
půl stojí na myčce :-) Protože ono nejde o to, udělat něco velkého. Jde o to
ZAČÍT. A jakmile skutečně začnete, snadněji pak přijde efekt sněhové koule, kdy
se na danou aktivitu nabalují další a další věci a na konci roku jste možná
někde trochu jinde, než byste si na začátku mysleli, ale někde, kde je to
daleko lepší, než byste se kdy odvažovali doufat.
Ale abyste opravdu začali, je
potřeba si určit něco, s čím můžete začít okamžitě a co vám zabere minimum
času a energie. Abyste minimalizovali výmluvy na práci, únavu, nemoc... Pět
dřepů, dvě stránky z knihy, lžička rakytníkového oleje, desetiminutová
procházka přes park...to zvládnete. Není důležité, CO to bude. Důležité je, že
začnete NĚCO DĚLAT. Protože ta vzdálenost mezi tím, co máte a tím, co chcete,
má jen jedno jméno – AKCE.
A když už začnete, tak zrovna
tak důležité je nepřestat, což je další kámen úrazu co se týká předsevzetí.
Člověk pln nadšení začne, nadšení trvá tři dny, pak do toho něco vleze, no,
když to nebylo včera, tak dnes se taky nic nestane, doženeme o víkendu, jé
víkend pryč, ty jo a má to ještě cenu, no vždyť ono je to vlastně jedno, nějak
bylo a nějak bude. Sbohem a šáteček. Jestli máte za sebou jen půlku
nedokončených věcí co já, dobře víte, o čem je řeč.
Často se udává (na základě
jistých behavioristických výzkumů), že taková magická hranice pro vytvoření
návyku je 21 dní. Já se v tom trošku hrabala a je tedy fakt, že žádná
opravdu prokazatelná studie nejspíš neexistuje, ale zas na druhou stranu je
pravda, že 21 dní je docela dlouho a pokud to zkusíte, tak výsledek se rozhodně
dostaví (mám kamaráda, který už třicet let excesivně chlastá a že je ještě
naživu a v poměrně slušné kondici, je možná i tím, že díky svojí práci je
vždycky tři týdny doma a tři týdny v práci, kde nepije vůbec). Rozhodně je
ale fajn nějakou takovou hranici mít, ať je to pravda nebo ne, protože pak máte
v hlavě, že když to vydržíte, tak pak už bude všechno cajk a jak to jednou
máte v hlavě, tak se to většinou vyplní.
Ale řekla bych, že je jedna věc,
která je ještě daleko důležitější než nějaké tvoření návyku. A to je motivace.
A motivace je něco, co byste měli podrobit daleko hlubšímu zkoumání, než
samotné provedení daného záměru. Protože to, že něco chcete, ještě vůbec
neznamená, že to opravdu chcete. Přijde vám to jako nesmysl? Tak schválně – co vás
napadne jako první, že chcete? Když pominete zdraví, světový mír a tak....
Většinou peníze. Logický, bez peněz můžete těžko fungovat a je s nimi většina
věcí o dost jednodušších. Chtít peníze není nic špatného.
Ale teď si zkuste
vzpomenout na nějaký okamžik vašeho života, kdy jste byli skutečně šťastní. Ale
opravdu tak, že z vás všechno spadlo, měli jste pocit, že celý vesmír tu
je jen pro vás a že to, jak jsou věci právě teď, je to nejlepší možné
uspořádání? Ne, nechci moralizovat, že štěstí si za peníze nekoupíte, to není
až tak jistý, lepší je být bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, že ano... Chci
tím říct, že ve skutečnosti nechcete peníze. Peníze jsou potištěný papír. Ani
nechcete to, co si za ty peníze pak koupíte. Chcete ten pocit, ten prožitek, tu
emoci.
A s tím můžete udělat to samé – začít postupně. Protože každý má
něco, co mu dělá radost. Oblíbenou písničku. Ranní kávu. Oblíbený seriál.
Kytku... To je jedno, ale ten efekt sněhové koule funguje stejně, začněte a ono
se to bude postupně nabalovat. Jenomže člověk je naučený tyhle věci odsouvat,
že to není až tak důležitý. Ale ono to je sakra důležitý. Protože cítit se
dobře je to největší, co pro sebe můžete udělat. Má to vliv na všechno – na zdraví,
na partnerské vztahy, na práci.... Emoce jsou strašně silná energie a bohužel
máme sklony přeceňovat ty negativní a nechat se jimi převálcovat a opomíjet ty
pozitivní, které jsou ale ve skutečnosti silnější. Nevěříte? A už vás někdo
rozesmál, když jste brečeli? Určitě ano. A stalo se vám to i naopak? Mně nikdy.
Spíš se mi stalo, že když jsem se smála, tak mě naprosto nevhodně rozesmály i
smutný věci. Nejsem žádný sluníčkář, ale pozitivní emoce jsou prostě silnější a
my je naprosto programově odsouváme někam na později, protože přece napřed
práce, potom zábava a kdo se furt směje je buď sjetej nebo podezřelej. Jakoby
dobrý pocit, radost, štěstí a tak bylo něco, co si musíme napřed zasloužit.
Odpracovat. Odtrpět. Taky jsem to tak dlouho dělala. A už nebudu. Takže moje
předsevzetí do nového roku je jen jedno – poslouchat svoje emoce, negativní
přijímat a pozitivní násobit. A jaké je to vaše?
