středa 27. listopadu 2013

TAG Libster Blog Award



Táňa z blogu Vanity Time mě nominovala na tenhle tag, za což jí děkuju a protože ji mám fakt ráda, tak ho i udělám :-)
Jaká jsou pravidla:
          1) vymyslet deset zajímavých věcí o sobě

          2) napsat, kdo Vás nominoval

          3) odpovědět na deset otázek

          4) nominovat pět blogerek, které mají méně než 400 pravidelných  čtenářů


Takže jdeme na to. Nevím, jestli jsem tak zajímavá, aby to vydalo na deset věcí, ale uvidíme.


Nemám ráda čokoládu (a ocením, když si to manžel, který blog pravidelně čte, konečně zapamatuje :-) ).

Přestože mám necelých 168 cm, tak jsem přes deset let hrála závodně volejbal a většinu času na pozici smečařky nebo blokařky. Ačkoliv jsem měla několikrát možnost posunout se do vyšší soutěže, tak jsem to nikdy neudělala právě z důvodu, že to bych při svojí výšce mohla být jen nahrávačka a to jsem nechtěla.

Za poslední cca rok mi asi deset lidí naprosto nezávisle na sobě řeklo, že jsem čarodějnice. WTF??? :-) Většina to sice myslela dobře,ale i tak...princezna, ano, vždycky jen princezna :-)

Miluju hady. A sakra, jestli to nějak nesouvisí s předešlým.... :-)

Nesnáším černý pepř, jsem schopná detekovat jeho mikroskopické množství v jakémkoliv jídle klidně už z vůně a prostě to nemůžu jíst.

Při stěhování jsem zjistila, že vlastním přes dvě stě kilo knih a většinu jsem četla.

Přes svoji čtecí mánii nesnáším knihovny a nikdy jsem do žádné moc nechodila. Což mě v podstatě odsuzuje ke čtení kvalitní literatury, protože při současné ceně knih si něco, co jen přečtu a pak definitivně odložím, kupovat nebudu. Ale není to tím, že bych musela mít jen nové knihy, antikvariáty miluju. Co mi vadí na knihovnách, fakt nevím...

Nesnáším přehánění a dogmatismus v jakémkoliv směru, jsem typická Váha.

S tím souvisí i to, že nesnáším konflikty a to do té míry, že mi to občas způsobuje fyzické problémy. Když jsem měla vlastní podnik a zaměstnávala pár lidí, tak to šlo tak daleko, že jsem sama před sebou maskovala jejich pochybení a průsery a doufala, že se sami chytnou za nos a nebude se to opakovat. Ne, opravdu nejsem ideální podnikatel, zato jsem ideální zaměstnavatel, většina mých zaměstnanců mě zbožňovala :-)

Párkrát v životě jsem brala antidepresiva a od té doby zastávám názor, že je to to nejhorší, co může člověk udělat a opravdu mě děsí situace, kdy vám kdejaký doktor předepíše ta úžasná antidepresiva „třetí generace“ třeba na poruchy spánku, bolesti hlavy a cokoliv jiného. Jsem v tomto ohledu dost radikální a jsem přesvědčená o tom, že antidepresiva nepotřebuje vůbec nikdo.

Deset putovních otázek

Jak dlouho máš založený blog?
Chvilku, tři měsíce. Předtím jsem už jeden blog měla, ale nebyl veřejný.

Máš nebo chceš tetování?
Nemám a chtěla bych, ale nevím, jestli to v mým věku už není trochu trapný. Uvažovala jsem, že si nechám někam vytetovat děti, jenže to má teď každá druhá pseudocelebrita a to mě spolehlivě odpuzuje. Ale pořád mám hlavě jeden obrázek z přebalu CD od Sigur Ros a možná na něj někdy dojde.

Bez které kosmetické věci nevyjdeš z domu?
Pokud nejedu někam přes noc, nenosím s sebou nic. Snad kromě balzámu na rty a krému na ruce, ale ani to není pravidlo, když dojdou nebo vyměním kabelku, chodím třeba měsíc bez a pořád nadávám, ale pak na to doma stejně zase zapomenu...

Máš krátké nebo dlouhé vlasy?
Dlouhé.

Co si dáváš nejraději ve Starbucks?
Nechodím tam, už tak se dost stydím za to, co piju za břečku doma (piju rozpustný přeslazený kafe s mlíkem). Venku naopak trvám na tom, že když už, tak chci opravdu dobou kvalitní kávu.

Jaké roční období máš nejraději?
Přechodová období – jaro a začátek zimy.

Kniha nebo film?
Tak půl na půl, odjakživa teda daleko víc čtu, ale to hlavně proto, že kniha jde vzít kamkoliv. A dokud to šlo, byla jsem pravidelným divákem filmového klubu na dvojce, ale po narození dětí dostal přednost spánek. Ale už se k tomu snažím vracet, hrozně mi to chybí, film a kniha jsou pro mě dvě naprosto rozdílná a nezaměnitelná média.

Jak dlouho ti trvá než se nalíčíš?
Jak kdy, většinou tak deset minut, pokud si líčím i oči, což nedělám každý den.

Nosíš umělé nehty?
Nesnesu cokoliv umělého.

Nejoblíběnější blogerka
Trb

Nominovat nikoho nebudu, ale za poslední dobu jsem objevila tři malé blogy, co se mi fakt líbí. Já tedy čtu jen kosmetické blogy, beru kosmetiku jako koníček, takže ty blogy k tomu patří, jinak blogy nečtu, nějak mě to nebaví. O to víc mě těší, že někdo čte mě :-)

úterý 26. listopadu 2013

3 "P" PRO POKOJNÉ PŘEŽÍVÁNÍ



Tak napřed mě samozřejmě napadlo, že vytvořím i úvod, který bude celý jen na „p“, ale zas by bylo asi dobrý, kdyby to dávalo nějaký smysl a navíc nejsem žádný literát, takže bych dala tak jednu větu a i ta by byla tak akorát na „p...“. No nic. Měla jsem toho poslední dobou hodně, potkávala se s mnoha lidmi a jelikož (jak to zrovna včera trefně vyjádřila jedna moje kamarádka) „každému dneska něco je“, tak většina hovorů se vždycky po čase stočí na to, co dělám a já pak vysvětluju, jak to s tou psychosomatikou je a tak... No a jak se tak snažím věci říkat pokud možno stručně a srozumitelně, tak mi z toho vylezlo takové, sice zjednodušené, ale přesto stále funkční tříkrokové schéma, které lze uplatnit nejen v psychosomatice, ale při práci na sobě obecně. Ale už k věci. 


1. Pokorné pozorování


Myslím, že každý, kdo se začal alespoň maličko někdy zabývat nějakým osobním rozvojem, byl na začátku konfrontován s jednou, ne zcela příjemnou věcí, a sice zjištěním, jak strašně málo se ve skutečnosti zná. Ona je spousta věcí, podle kterých fungujeme, docela vtipně a důmyslně ukryta a jakmile to člověk začne rozklíčovávat, tak nachází stále častěji věci, o kterých vůbec nevěděl a často takové, o kterých by raději nevěděl i dál, ale už je pozdě :-) No a pokud toho v této fázi nenecháte, protože máte pocit, že to není možné/přeskočí vám/nic nemá cenu/nikdy se k ničemu stejně nedoberete/předtím vám bylo rozhodně líp... (cokoliv a v jakékoliv kombinaci), tak právě nastal čas na to „pokorné pozorování“. 

Všichni jistě někdy viděli nějaký film nebo dokument, kdy se člověk integroval do skupiny divokých zvířat jako třeba Gorily v mlze nebo tak něco. Jde o tu fázi, kdy přírodovědec, ač vybaven nespornými teoretickými znalostmi, tráví dny prakticky jen tím, že sedí v povzdálí a pozoruje chování objektu svého zájmu. Pokora je při tomto naprosto zásadní, protože bez vědomí, že on je ten, kdo se učí a kdo je vlastně vetřelec, daleko nedojde. Jeho znalosti mu v této fázi slouží výhradně k usnadnění interpretace toho, co vypozoroval, ale často také dojde k tomu, že jsou mu spíš na překážku. 

No a při práci s vlastní myslí je na tom člověk podobně. Člověk ví nebo si myslí, že ví, spoustu věcí, ale dokud si pokorně nesedne a nezačne bez předsudků pozorovat, co že se to v něm vlastně děje, tak se mnoho nedozví. Ten příměr s divokými zvířaty není vůbec zvolen náhodně. Protože divoká zvířata člověk nesoudí, zapomene na dělení, co je dobré nebo špatné a akceptuje jejich realitu takovou, jaká je. A takto je třeba přistoupit i sám k sobě, protože jinak se vystavujete nebezpečí, že si začnete lhát do kapsy, abyste sami před sebou vypadali lépe a celá vaše námaha přijde vniveč.

Nejlepším vodítkem jsou tady emoce a tělesné pocity. Člověk de facto zkoumá svoje reakce na podněty každodenního života. Co vás znervózňuje? Rozesmutní? Naštve? Co vás vyděsí? Kdy vás začne škrábat v krku nebo začnete z ničeho nic kašlat? Píchne vás v zádech? V hlavě? A tak dále... Samozřejmě to nemusíte dělat celý boží den, to by vám asi nejspíš opravdu hráblo, ale pokud se jedná o nějaký větší diskomfort, je dobré ho zaznamenat a pokusit se najít, na základě čeho vznikl. Každý má nějaký problém, který je důležitější než ty ostatní a který mu otravuje život víc a u toho je dobré začít. Já třeba často chytám z ničeho nic (tedy ne úplně „z ničeho nic“ samozřejmě) hroznýho nerva, kdy mám chuť na všechny začít řvát, ať mě nechají na pokoji, aniž by ti chudáci kolem dělali něco výrazně jiného než normálně, často naopak i ve chvílích, kdy je relativně klid. Než jsem přišla na to, v čem to vězí, tak jsem z toho byla docela vyjetá, měla špatný svědomí, že vůbec něco takového cítím, když mi nikdo nic nedělá a hlavně se mi to docela špatně ovládalo, sice jsem se snažila, ale stálo mě to spoustu energie. Následně jsem vypozorovala, že se k tomu druží i určité fyzické příznaky, respektive, že následují, ale já si je s tím nikdy nespojila. Pak už to šlo interpretovat daleko líp. 

Pravidlo je většinou takové, že emoce je reakce na něco vnějšího (nebo třeba na nějakou vaši myšlenku či představu) a tělesný příznak je jakoby zesílený vliv té emoce (je to dost zjednodušené, ale dá se podle toho takto orientovat). Triviální příklad – potkáte na chodbě kolegu, kterého byste nejraději odeslali do patřičných míst, ale samozřejmě to neuděláte, takže o tom raději ani nepřemýšlíte, protože jste slušně vychovaní a něco takového se prostě nedělá a následně vás zaškrábe v krku a musíte si odkašlat. Ta emoce vybublala na povrch skrz ten kašel. Není to tak pokaždé, ale pokud je emoce silná nebo pro vás jde o nějaký zásadní problém, nějaký fyzický příznak se k tomu druží prakticky pokaždé a jde jen o to, naučit se si toho všímat. 


2. Přijetí


Takže jste na základě pozorování zjistili něco o sobě. Ve většině případů se jedná o něco, co se vám zas až tak moc nelíbí nebo jste o tom minimálně neměli ani tušení, že byste mohli něco takového cítit, v opačném případě byste o tom nejspíš dávno věděli, člověk nemá žádný důvod tajit sám před sebou věci, které by na sobě ocenil (kolegu z předchozího odstavce možná nemáte rádi jen proto, že jeho povýšili a vás ne a že mu prostě závidíte). 

Ale pokud jste z pozorování nevypustili tu pokoru, jste nuceni zkonstatovat, že věci prostě jsou, jak jsou. Jako velmi přesný příklad takového nepříjemného „odhalení“ může být třeba to, že matka na mateřské zjistí, že se sice strašně snaží a dělá, co může, ale že ji ve skutečnosti nijak extra netěší trávit s dětmi 24 hodin denně. Je samozřejmě spousta lidí, pro které to není nijak bolestné zjištění, ale pokud jde třeba o dceru superobětavé matky, která žila jen pro rodinu a bylo tak nějak logické, že dcera bude dělat to samé, může to způsobit docela silný vnitřní konflikt a obrovské pocity viny. 

A takových věcí je spousta a skoro vždy jde konflikt mezi tím, co si člověk myslí, že by měl nebo co by rád byl a co ve skutečnosti je. Možná nejste tak chytří, obětaví, stateční, samostatní, zodpovědní, pořádní, pečliví, rozhodní, věrní, pravdomluvní....jak byste chtěli, jak by vás ostatní rádi viděli a vy pro ně ten obraz ochotně vytváříte nebo jak vás od malička učili, že byste být měli. A jsme u toho přijetí. To je totiž naprosto zásadní pro to, aby život vůbec stál za to, aby se s ním člověk babral. Přijmout se takový, jaký člověk opravdu je a mít se takový rád. Vaši kamarádi přece taky nejsou dokonalí a váš partner taky ne. A přesto je máte rádi. Tak proč mít jiné měřítko na sebe? Pokud budete partnera nebo přátele každý den prudit s tím, co by měli dělat jinak, lépe a budete ignorovat, jací ve skutečnosti jsou, asi je dlouho mít nebudete. Ale sami od sebe neutečete a dokud se nepřijmete a nebudete se mít rádi i s tím, co se vám na sobě nelíbí, budete se akorát trápit, budete nemocní a veškerá vaše snaha o nějakou nápravu bude bez úspěchu. 

Ale tím „mít se rád“ mám na mysli opravdu to samé, jako když se zamilujete do někoho jiného. Přesně ten stav, kdy vám ten člověk připadá úžasný ne proto, že by vám připadal dokonalý, ale proto, že ho milujete se vším všudy. Jako když si koupíte psa, co je strašně hnusnej. Griffonka třeba :-) Omluva majitelům :-) Protože nikdy nikdo vás ve skutečnosti nebude znát lépe než se poznáte vy sami a tudíž nejvíc důvodů k tomu mít se rád, má vždycky člověk sám. Vím, že to spoustě lidí zní divně a chci se k tomu vrátit v samostatném postu, ale sebeláska je skutečně základ všech zdravých vztahů – jak k sobě, tak k ostatním lidem.


3. Pokrok


Takže jsme něco objevili, moc se nám to nezdá, ale co už, prostě jsme takoví a máme se rádi i s tím. Ale nikde není napsané, že by to tím taky mělo skončit. Protože pokud se vám to skutečně moc nelíbí nebo vám to komplikuje život, není důvod, proč byste v tom měli setrvávat (ale zas to nepřehánějte a toho griffonka nedávejte do útulku, přestože vám došlo, že je fakt hnusnej :-) ). 

Protože teď už jste ve fázi, kdy se to změnit dá. Víte, co se děje, víte, z čeho to přibližně vzniká a netrápí vás pocity viny ani pocity méněcennosti z toho, že to tak máte. Takže jste schopni danou situaci zanalyzovat a najít pro sebe nějaké řešení, které ale už nebude z toho šuplíčku „měl bych“, ale ze šuplíčku „chci“. A to je změna, která je naprosto zásadní a která vás posune doslova do jiné reality. Protože najednou děláte něco, co rezonuje s vaší duší, něco, co je skutečně správně a co vám prospívá a pro co jste se sami rozhodli na základě toho, že chcete, aby váš život byl lepší. A to je sakra velký rozdíl. Protože pak je vám dobře. Opravdu dobře a po všech stránkách. No a když z dané cesty přece jen nechtíc někde vybočíte, tak vám začne cukat oko, brnět noha, škrábat v krku...a vy už budete vědět, co to znamená a co s tím. Ano, je to skoro nekonečný proces, ale to, co člověku na začátku trvá klidně několik měsíců, budete zvládat časem třeba za dva dny. A to už za to stojí, nemyslíte?



pondělí 4. listopadu 2013

ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE



Toto je naprosto tendenční článek vycházející z mojí momentální frustrace jednou konkrétní osobou, takže je to spíš taková autoterapie. Jde o to, že vzhledem ke svému „postižení“ psychologií, psychoanalýzou a spol., mám nutkavou tendenci hledat příčiny psychického nepohodlí blízkých lidí a následně se jim snažím nějak pomoci, protože mě prostě deptá, když vidím, že se někdo trápí nebo mu něco je a je přesvědčený, že s tím nic nejde, že se mu prostě nedaří a má smůlu a je to proto, že je takový a makový a hotovo.

Protože jsem se hodně dlouho a hodně důkladně zajímala o psychoanalýzu, měla jsem dlouho tendence hledat příčiny těchto věcí v nějakých traumatech z dětství a blocích, které máme z minulosti a po narození dětí se tato tendence v určitém směru ještě posílila, protože dokud nemáte děti, tak si absolutně neumíte (i když myslíte, že umíte) představit sílu té vazby, které má dítě na matku. Díky tomu jsou děti zhruba až do 6 let schopné reagovat na matčiny stavy naprosto neuvěřitelným způsobem, klidně do pár minut a klidně velmi vyhroceně, tj. třeba tak, že dostanou horečku nebo tak něco. Takže když vidím osobu, která je psychicky velmi nevyrovnaná a má silnou vazbu na matku, logicky se začnu šťourat hlavně v tomto.

V případě oné osoby jsem skutečně přišla na dost věcí, ale pořád mi to tak nějak nesedělo dohromady a hlavně spousta věcí zůstávala nevysvětlených. Ono totiž jde o to, že i když to tak na první pohled nevypadá, tak pokud se na věci díváte pouze z téhle stránky, tak je to dost zjednodušující (z toho pramenily neshody Junga s Freudem, které nakonec skončily jejich myšlenkovým rozchodem) a taky svým způsobem kladete příčinu problému vně subjektu. Osobě se něco stalo, nějakým způsobem ji to poznamenalo a ona teď trpí těmi následky. Takových věcí najde člověk mraky i u sebe a pak se dobře sedí v koutku a lituje, co nám to ten svět provedl. Blbý na tom je to, že vždycky najdete někoho, komu se staly daleko horší věci a kupodivu není v takovém srabu jako vy. Což je divný, že jo, logicky by se v tom měl plácat taky.

No a jsme zase zpátky u té mysli. Ono je totiž často skoro až jedno, co všechno se vám až do teď stalo, protože ono všem se něco stalo. Málokdo prožil celý svůj život skotačením po loukách zalitých sluncem. Nejdůležitější je to, jak se na dané události díváme, co si z nich jsme schopni odnést a jestli se jimi necháme zdeptat. A jsme zase u té jedné, ale z mého pohledu zásadní věci. Pokud se na ně díváme špatně, tj. tak, že nám daná věc neslouží, blokuje nás, omezuje a trápí, asi je na čase s tím něco udělat. A jestli máme pocit, že to nejde, tak bychom to asi měli zkusit nějak jinak. Jeden velmi pěkný výrok připisovaný Einsteinovi říká, že jen idiot dělá pořád dokola ty samé věci a očekává rozdílné výsledky.

Jenomže takhle zacyklení jsme na mnoha věcech skoro všichni, máme zafixované vzorce chování a myšlení, které vlastně ani nevnímáme a nepodrobujeme žádnému zkoumání prostě proto, že na ně jsme ZVYKLÍ. Ale zvyk je prostě vždycky jenom zvyk a je jedno, čeho se týká. I když říct „jenom“ zvyk, je docela zavádějící, je to skoro protimluv. Protože je to nejčastěji právě zvyk, který nás u něčeho drží a to i u věcí velmi destruktivních a často má takovou sílu, že máme pocit, že musí jít o nějakou vnější sílu. Já jsem třeba velmi skeptická, když se mluví o „fyzické“ závislosti na nejrůznějších věcech, ale o tom snad někdy jindy. 

Co uděláte, když vaši oblíbenou kavárnu, kam jste ZVYKLÍ chodit, najednou převezme jiný majitel, změní dodavatele, vymění obsluhu, upraví interiér... a vám se tam najednou zas až tolik nelíbí? Chvíli to asi ještě vydržíte, budete nadávat, ale pak se jednoho dne ve dveřích otočíte a vydáte se hledat něco jiného. Protože chodit někam, kde se vám vlastně nelíbí, jen proto, že jste to tak dělali předtím, by vám asi přišlo docela hloupé. 

A stejný princip je možné uplatnit i na způsob myšlení, chování a nahlížení na věci. Pokud připustíte, že v tom, jak myslíte a jak věci vnímáte, jde minimálně z 90% o zvyk, že to není něco, co jste si sami vybrali, protože vám to tak vyhovuje, ale proto, že vás to tak prostě naučili nebo to bylo v dané chvíli nejpohodlnější a nejsnazší, uděláte první velký krok k tomu, abyste věci změnili – připustíte totiž, že změna je možná. A to je vždycky to nejtěžší, protože tím vlastně připustíte i to, že jste sami zodpovědní za to, co se vám děje a že jste ochotni investovat energii do toho, aby se to případně dít přestalo. No a v tom právě tkví kámen úrazu pro dost lidí. Ono totiž přiznat si třeba někdy v půlce života, že to, co mě otravuje a nelíbí se mi, je „jen“ zvyk a mně to došlo až teď a pokud to změním, tak to vlastně znamená, že to šlo změnit vždycky a jen já jsem byl/a takový idiot, že mi to nedošlo... no, prostě si pak trochu při pohledu do zrcadla nadáváte. A hlavně už nemáte žádné výmluvy. A to se spoustě lidí moc nehodí.

A jak to tedy se mnou dopadlo? Po asi půlročním přemítáním nad tím, co že se dotyčnému chudákovi všechno přihodilo a proč tak trpí a nemůže najít způsob, jak dosáhnout toho, co chce, jsem došla k celkem zásadní věci. Ano, daná osoba má dost komplikovanou povahu, se kterou částečně nemůže nic provést, protože některá nastavení prostě nezměníme, člověk přece jen není počítač a kompletní reset do stavu tabula rasa skutečně možný není ( a dle mého nejsme prostě tabula rasa nikdy). Ta jí mnoho věcí znesnadňuje a jelikož už to trvá dlouho a dotyčnému již není dvacet, začíná vykazovat poměrně značné neurotické rysy. Potud psychoanalýza a pokud by šlo jen o to, tak to spraví trocha snahy a pár hodin terapie. Ovšem věc má ještě jeden aspekt – dotyčná osoba za celý svůj život prakticky nemusela vyvinout žádnou energii kvůli tomu, co chtěla, všechno přicházelo tak nějak samo a bez práce.... Není to žádný můj subjektivní dojem, jelikož na moji vtíravou otázku, kdy naposled vyvinul nějaké větší úsilí a investoval nějakou výraznější energii do toho, co fakt chtěl, se ten člověk zamyslel a pak odpověděl, že „asi nikdy“. A jsme doma. A ten stav trval hodně hodně dlouho. Ono na tom nemusí být nic tak hrozného dostávat věci bez práce, ale je opravdu hodně nutné, aby si člověk uvědomil, že to je vlastně požehnání, byl za daný stav vděčný a přijímal ho s pokorou. Bohužel to u většiny lidí rozvine spíš aroganci v jakémkoliv směru, protože mají za to, že to tak bude pořád, tak co by něco řešili. K tomu ještě jeden citát, tentokrát Buddha – největší omyl je to, že si myslíme, že máme čas. Ono se časem jaksi všechno trochu mění a taky čím je člověk starší, tím víc se k němu začínají vracet věci, které předtím vyslal do světa. Zákon karmy.

Ta osoba rozhodně není ztracená a moc bych jí přála, aby byla šťastná. Ovšem vzhledem k tomu, že značná část té arogance začala zasahovat i mě, tak já už u toho nebudu. Leda by si osvojila nějaké úplně jiné zvyky...

středa 30. října 2013

NEGATIVNÍ EMOCE



Původně jsem se chtěla věnovat něčemu jinému, ale v jednom komentáři u článku o stresu jsem byla obviněna, že nabádám k potlačování emocí, což je velmi škodlivé a může vést k rozvoji nejrůznějších chorob. Což je tedy svatá pravda – myslím to, o těch chorobách. Tak jsem si článek znovu přečetla a uznávám, že někdo by v tom něco takového najít mohl (i když si tedy myslím, že se musí dost snažit, ale vnímání čehokoliv je vždy dopředu ovlivněno tím, co už v hlavě máme a nejvíc tím, co tam máme a nevíme o tom :-) ). Takže jsem zaznala, že by si téma možná zasloužilo samostatný článek.

V prvé řadě bych chtěla uvést na pravou míru možná trochu problematickou zmínku o stoicismu. Problém stoicismu je v tom, že každý si myslí, že ví, o co jde, a ve skutečnosti se jedná o jeden z nejmíň pochopených filosofických směrů. Všechny nás ve škole (minimálně na gymplu) učili o tom, že stoa znamená kámen a v důsledku toho je stoik někdo, kdo se pořád snaží tvářit jakože nic, i když něco. Poker face ze starého Řecka. Nechci tu provádět žádný exkurz do starořecké filosofie a propříště si přirovnání ke stoicismu asi raději odpustím, nicméně chci k tomu říct jen to, že stoicismus je vlastně taková naše západní obdoba buddhismu a idea je prakticky stejná – ovládám svou mysl a uzavřu ji před vším, co mi škodí. To, že se buddhismus tímto způsobem rozšířil a přetrval, zatímco stoicismus zůstal izolován v čase i prostoru a značně nepochopen, poukazuje na velký rozdíl v psychologickém zaměření západní a východní civilizace, což by bylo spíš na samostatný post a možná někdy jindy, pokud by to někoho zajímalo.

Zpět k emocím. Abychom si vyjasnili pojmy, pod emocemi zde myslím city, pocity a iracionální hnutí mysli, která mají spíš citový než nějak logický charakter. To jen, abychom věděli, o čem se bavíme, tyhle pojmy jsou zrádné v tom, že každý ví, co to je a každý si pod tím představuje něco trochu jiného, což ve finále často nejen ztíží, ale často i znemožní jakoukoliv smysluplnou debatu.

Emoce jsou naprosto nepochybně součástí našeho prožívání světa, dokonce bych řekla, že toto prožívání do velké míry určují, ovlivňují a často determinují. Často je emoce silnější než jakýkoliv logický úsudek, což každý, kdo se někdy zamiloval, dobře ví. To ovšem ale neznamená, že by emoce měly být tím pádem něčím, co bude náš život ovládat, naopak je tím více žádoucí, abychom se s nimi naučili pracovat a mít je co nejvíce pod vědomou kontrolou. Vědomou kontrolou mám na mysli to, že naše vědomí o dané emoci ví, přijímá ji a částečně jí občas i rozumí. Klíčovým je zde ale to přijetí. Jak vidíte, nemám vůbec v úmyslu cokoliv potlačovat, protože pokud něco potlačím, tak to právě ze sféry vědomí odstraním někam pryč, je to v podstatě násilný akt a násilí nám vždy zplodí jen další násilí, které by na sebe v tomto případě nenechalo dlouho čekat a potlačená věc by se nám vrátila s daleko ničivější silou, než měla předtím.

Co je ovšem důležité, je to, abychom si dobře uvědomili, že emoce není něco, co na nás odněkud prostě skočilo, něco, co se nám přihodilo, ale že je to něco, co vychází z nás samých a je naší součástí. Pokud je člověk naprosto vyrovnaná harmonická bytost plná lásky a porozumění, která úspěšně asimilovala vlastní stín a už kolem sebe šíří jen lásku a dobro, tak se svými emocemi nemusí prakticky zabývat, jelikož budou prostě a priori dobré a prospěšné. Nám ostatním se ovšem často přihodí to, že daná emoce člověku hrubě neprospívá, ba dokonce škodí, člověk působí sám na sebe destruktivně a velmi často se to začne projevovat i ve fyzickém světě, což dokazují i známá úsloví o tom, že „na posr... i hajzl spadne“, „čert kálí vždy na tu největší hromadu“ apod. Nicméně pokud na vás spadne toaleta, tak byla nejspíš špatně postavená a čerti podle všeho asi nejsou, takže možná nebude od věci poohlídnout se po vysvětlení někde jinde :-) Pokud je v takové chvíli člověk schopen alespoň nějaké sebereflexe a prozkoumá trochu blíž svoje emoce, dojde k tomu, že převažují ty negativní, prostě se cítíte na nic, k ničemu, vše se proti vám spiklo, nic nefunguje....

A v tuhle chvíli je opravdu na místě si uvědomit jednu zásadní věc – emoce a zejména následné myšlenky, které emoce vyvolá (např. mám mizerný pocit, protože mě podrazí kolega v práci a na základě toho si „vymyslím“ spoustu dalších věcí o sobě, o své práci, o mých vztazích s lidmi a ve finále přemýšlím už jen o tom, jak je to vlastně celé na nic, jenže co s tím, do práce se chodit musí a kdybych tak měl víc peněz/lepší vzdělání/víc příležitostí/chápavějšího partnera...., to by bylo, ale takhle se z toho asi nikdy nevymotám...), tak toto všechno nepřišlo odnikud zvenčí, ale je to náš vlastní produkt. Buď produkt vědomí, v horším případě nevědomí, ale je náš. Naše myšlenky, city, pocity, emoce... jsou naše zrovna tak, jako je naše fyzické tělo. Pokud by se vaše ruka začala najednou sama pohybovat a začala vás fackovat, asi by se vám to moc nelíbilo, snažili byste se tomu zabránit, pochopit, co se děje a hlavně udělat všechno proto, aby se to neopakovalo, protože je přece absurdní, abyste se sami nějak fyzicky týrali, pokud jste při smyslech a pokud to navíc probíhá proti vaší vědomé vůli. Proč, když prakticky to samé  vyvádí nějaká naše emoce, máme pocit, že se nedá nic dělat, že to musíme vydržet, potlačit, v lepším případě se nějak rozptýlit, v horším přerazit to nějakou farmakologickou mňamkou? Pokud vám nafackuje vaše vlastní ruka, logicky nabudete dojmu, že to není „normální“, že se rozhodně nejedná o přirozený a zdravý stav vaší bytosti a že je potřeba udělat něco, aby se věci vrátili zpět k normálu a vaše tělo fungovalo, jak má. A co víc, budete skoro až naštvaní, protože něco, co vám má sloužit (v dobrém slova smyslu), se obrátilo proti vám. Když se proti vám obrátí vaše vlastní mysl, skoro nikdo tento pocit nemá, naopak kdekdo má za „normální“, že cítí strach, zažívá pocity méněcennosti, nervozitu, úzkost... Máme pocit, že „to přejde“ a ono to nejspíš přejde, ale taky třeba ne úplně, nebo se to časem vrátí v jiné podobě při jiné příležitosti...

Chceme a máme pocit, že máme naprosté právo kontrolovat své tělo, často to ženeme do extrémů, kdy dost lidí vykonává spoustu fyzických aktivit ne proto, že by je to těšilo, ale proto, že se jim nelíbí, jak jejich tělo vypadá, ale když jde o mysl, máme pocit podivné bezmoci, jako by šlo o něco, co s námi jen tak náhodně koexistuje a nikoliv o naši integrální součást. Máme pocit, že tělo bychom měli mít pod kontrolou, ale projevujeme mu značný respekt, pokud se na fyzické úrovni snažíme něčeho dosáhnout. Asi by nikoho nikdy nenapadlo jen tak ráno vstát z postele a uběhnout maraton. Všem je jasné, že je potřeba trénovat, jinak padneme po pár metrech a nikdo se proto na své tělo nezlobí. Pokud však jde o mysl, je kdekdo přesvědčený, že nějaká vědomá kontrola je skoro nemožná (zkuste někomu, kdo se obsedantně zabývá nějakou, byť triviální myšlenkou, říct „ Tak na to prostě přestaň myslet“ – většinou vám skoro vynadá, protože jak to asi má udělat...), ale pokud jde o nějaké duševní „výkony“, tak pokud to nejde hned, tak to prostě nejde a basta. Třeba v případě meditace, kdy by měl člověk mít úplně vyprázdněnou mysl. Zkuste si nařídit budík a pět minut mít úplně prázdnou hlavu, opravdu na nic nemyslet. Vsadím se, že většina nedá ani těch pět minut. Jenomže ne proto, že to nejde a zvládnou to akorát mniši někde pod Himalájemi. Nejde to z toho samého důvodu, proč neuběhnete jen tak bez přípravy maraton. Zrovna tak, jak bylo vaše tělo doteď vystaveno nějakým podmínkám, které se nejspíš neslučovaly s možností běhat denně několik desítek kilometrů, tak ani vaše mysl není zvyklá na klid. A zrovna tak, jak jde vytrénovat tělo, jde vytrénovat i mysl. Ano, každý má tu laťku někde jinde, někdo se ani při intenzivním tréninku nedostane na olympiádu, zatímco jinému to půjde daleko líp. Výhoda je ovšem v tom, že mysl je o dost pružnější než tělo a zatímco několik desetiletí nevhodného životního stylu vašemu tělu už asi nikdo neodpáře, mysl se dovede zregenerovat prakticky dokonale. Ale taky se s tím nikdo jednoho rána neprobudí jen proto, že mu to večer přišlo jako dobrý nápad.

Hodně lidí na něco takového rezignuje jednak proto, že to je často opravdu dlouhá cesta, jednak mají za to, že účelem je vymazat negativní emoce a stavy z jejich života a zlobí se sami na sebe, když to nejde a pociťují to jako selhání. A tady jsme právě u toho velkého rozdílu mezi tím mít věci pod vědomou kontrolou a potlačit je. Negativní emoce jsou součástí života tak jako ty pozitivní a účelem není, aby ty negativní zmizely, ale aby ty pozitivní převažovaly a ty negativní nás neovládly do té míry, že by nám to začalo škodit. Pokud mi umře pes, budu smutná. Pokud mě zradí kamarád, budu zklamaná. Pokud se zamiluju do někoho, kdo to nebude opětovat, budu nešťastná. Pokud mě v práci nespravedlivě přeskočí při povýšení, budu naštvaná. Na tom není nic divného nebo nežádoucího, problémem by byla spíš situace, kdy by mi to bylo všechno jedno. Ale pokud se po smrti psa zhroutím, z nešťastné lásky skáču z mostu a zrada přítele mě na měsíc připoutá k flašce rumu, problém to je. A to jsou vyhrocené případy. Kolikrát se stane, že člověka úplná pitomost vykolejí do té míry, že mu zkazí celý den, přestože její faktický dopad je prakticky nulový. A třeba právě v případě stresu to jsou právě často věci, které za to, jakým způsobem člověk kvůli nim trpí, vůbec nestojí. Schválně – kdy jste se naposled stresovali kvůli tomu, že jste nevěděli, jestli zítra budete mít dost peněz, abyste koupili dětem jídlo? Nebo kvůli něčemu podobnému? Upřímně doufám, že nikdy. A garantuji vám, že pokud by ta situace nastala, tak byste se nejspíš nestresovali vůbec, protože byste měli dost práce s tím ji nějak vyřešit a stres a deprese by vás přepadly možná v noci, protože to nemůžete nic kloudného dělat. Není náhoda, že nejvíc je psychickými poruchami zasažena západní civilizace, kde většina lidí, pokud to řeknu velmi nekorektně, nemá prakticky co na práci, protože jestli máte pocit, že být 8h denně v kanceláři je „práce“, řekněte to někomu, kdo to má tři kilometry ke zdroji pitné vody a disponuje pouze dvoulitrovým kbelíkem. Vím, že to už trochu zavání moralizováním, ale to nic nemění na tom, že to tak prostě je. 

Ale asi není řešení začít si nosit vodu v kyblíku od příbuzných na druhém konci města. Takže co s tím. Ideální způsobem, jak nějakou destruktivní emoci „odzbrojit“, je akceptovat ji jako normální součást naší bytosti. Většina těchto nedobrých emocí jde totiž ruku v ruce s myšlenkami typu „je se mnou něco špatně, měl bych být lepší, měl bych se víc snažit, měl bych to a támhle to“ a rozvíjí pocit viny za to, že člověk nesplňuje nějaký imaginární nárok, který si v sobě sám pěstuje a poměřuje jím své konání. Takže fajn, emoce je tady, je moje a protože je moje, není na ní nic špatného, ruce mám taky někdy špinavé a někdy čisté a když jsou špinavé, tak je prostě umyju a nebudu si je hned sekat nebo propadat depresi, jaké jsem prase. Ale to neznamená, že by tu ta frajerka měla pobýt nějak moc dlouho. Takže je fajn se zamyslet, kde se vzala, má vůbec reálný důvod? Je dost lidí, kteří se propadají do stavů podobných depresi třeba i při nevyspání nebo z hladu. A pokud reálný důvod má, je skutečně adekvátní tomu, jak na nás emoce působí? Je to, co se stalo, opravdu důvod k tomu, abychom ztratili celý den? Protože – opět klišé, ale bohužel opět pravdivé – zítra tady taky nemusíme být. A opravdu je váš život tak mizerný, že nenajdete nic, aby vás při pohledu na to spontánně napadlo „ty jo, tak já se tu trápím kvůli ...... a přitom mám .....“? Jakékoliv zaměření mysli na něco pozitivního pomůže vždy aspoň trochu. 

Nicméně občas jde o věci, které si člověk musí tak nějak „prožít“, protože jsou buď opravdu důležité nebo je emoce prostě moc silná. Celkem dobrá metoda je nechat to být, vytvořit si prostor pro „depku“, ale dát si nějaké časové ohraničení. Jo, dnes je to všechno na prd, už to nezvládám, takže dneska depresím. Ale dnes, zítra konec a je dobré si to určit dopředu. Jednak se vám uleví, že nemusíte nic přemáhat a dusit v sobě, jednak se vám objeví světlý horizont v podobě lepších časů v době, kterou jste si sami určili a tím pádem ukazujete emoci, kdo je tady pánem. Ono je to docela přirozené a dokazují to nejrůznější zvyky, kdy je nařízeno nějakou dobu držet smutek. Většinou to je samozřejmě v případě úmrtí, ale to neznamená, že nemůžete držet smutek za to, že vám odjel přítel do zahraničí, umřel vám křeček nebo vás nevzali na školu. Důležité je na tom to, že vy VÍTE, že držíte smutek, je to vědomá aktivita a rozhodnutí, které té emoci ubírá její destruktivní sílu. Samozřejmě to musí být adekvátní dané události, držet rok smutek za křečka by taky asi nebylo nejlepší. Jde prostě o to, dostat emoci pod kontrolu vědomí a nikoli naopak. Protože potom vám i negativní emoce může přinést  něco dobrého – pokud jsem smutná, vím to a přijmu to, tak daleko snáz zjistím, proč jsem vlastně smutná (protože ten bezprostřední důvod je často jen spouštěč a emoce se dotýká něčeho hlubšího), pokud intenzita neodpovídá závažnosti, tak proč tomu tak je, případně jak jsem se vlastně do takové situace dostala... To však dokážete jen s pomocí vědomí.

Jsou ovšem dvě emoce, které byste si do vědomí neměli pustit nikdy a se kterými je potřeba se vypořádat jednou provždy. Je to strach a pocit, že nejsem dost dobrý. Ale o tom zas někdy příště.

A velmi si vážím každého, kdo to přečetl celé až sem :-)